Hyperrealisty si málokdy zapamatuji, ikdyž se snažím. Většinou mi to totiž úplně moc neříká, přestože to vlastně říká všechno. No možná právě proto. Asi jsem v tomhle trochu snob neboco, ale pouze zručnost nebo řemeslo mi prostě většinou ke štěstí nestačí. Nemůžu si totiž pomoct od toho, že mě to nechává vklidu a to já nesnáším.
No s King je to něco jiného. Miluju jak je to šíleně dramatický, když se po takovém dokonale realistickém portrétu najednou neurvale rozběhne obří tah štětce, který zároveň ale dokáže být s celkovým obrazem v souladu. To je jako vypustit ptáčka z klece, tak svobodný pocit.
