Se mnou je to se čtením tak, že většinou čtu ve vlnách. Jakmile se rozečtu, cítím potřebu pokračovat. Dočtu knížku a ráda hned nato začnu číst novou. Když se mi ale žádné nové nedostává nebo prostě nemám čas či mi život zrovna naplňuje něco jiného, vzpomenu si vždy až za delší dobu. Zpravidla vždycky zničehonic, třeba když čekám na šalinu, začnu cítit, že mi něco chybí (že je můj život tak nějak suchej neboco) a pak mi i nato dojde, že už jsem dlouho nic nečetla. A tak začnu číst. No a tentokrát jsem četla Murakamiho a to bych se teda mohla vrátit k těm knížkám.
Líp než vám popisovat každou zvlášť, napíšu co se mi prostě líbilo nejvíc a to platí pro obě stejně. Obě byly dost erotické. Byly erotické tak přirozeně jako když si jdete ráno koupit rohlík. To se mi prostě strašně líbilo. Cítila jsem se z toho krásně, měla jsem pocit že zase vlastním nohy, že existuju v celý svý formě a nejsem ani trochu roztříštěná na kousíčky, ani nijak jinak zamlžená. Chápete ne? Prostě jsem se děsně moc cítila a cítila jsem že existuju. Tak přesně taková tam ta erotika byla.
Pak se mi taky líbil melancholický duch, v kterém byly obě knížky psané. Ona ta Kafka, ta byla celá víc taková mysteriózní a celkově jemnější. Vynořovaly se tam postavy, všechny zajímavé a pak zase mizely.
Norské dřevo bylo o něco víc pronikavé a prosté, možná i neohrabané, stejně jako když vás bolí oči z přímýho slunce, takhle na mě aspoň působila hlavně postava Midori. Pořád tam ale byla spousta pasáží ve stínu, zase v tom hezkým stínu v kterým se cítíte být součástí a rozjímáte spolu s hlavním hrdinou když se pročítáte skrz krásné pasáže o smutku.
Co tím vším chci říct je, že si je běžte přečíst. Haha. Pointa.
Tak jo, to je všechno)
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.